Nejlepší filmy 90. let, které stojí za znovushlédnutí

Zlatá éra hollywoodských filmů devadesátých let

Devadesátá léta představují pro hollywoodskou kinematografii jedno z nejplodnějších a nejzajímavějších období vůbec. Bylo to desetiletí, kdy se filmový průmysl ocitl na křižovatce mezi klasickým vyprávěním a nástupem digitálních technologií, mezi intimními autorskými díly a velkolepými blockbustery, které navždy změnily způsob, jakým lidé vnímají kino. Filmy devadesátých let zanechaly nesmazatelnou stopu v kulturní paměti celé generace a mnohé z nich jsou dodnes považovány za absolutní vrcholy filmového umění.

Začátek dekády přinesl hned několik snímků, které okamžitě zaujaly místo v panteonu světové kinematografie. Kevin Costner se svým eposem Tanec s vlky ukázal, že americké publikum má stále chuť pro velká, epická vyprávění, zatímco Jonathan Demme s thrillером Mlčení jehňátek dokázal, že psychologická napětí dokáže diváky pohltit stejně silně jako jakýkoliv akční spektákl. Právě Mlčení jehňátek se stalo jedním z mála hororových thrillerů, který získal Oscara za nejlepší film, a postava Hannibala Lectera v podání Anthonyho Hopkinse se zapsala do dějin jako jedna z nejděsivějších a zároveň nejfascinujících postav filmové historie.

Rok 1993 přinesl hned dva filmy, které se staly symbolem celé éry. Steven Spielberg natočil Schindlerův seznam, dílo, které překračovalo hranice pouhé kinematografie a stávalo se svědectvím o jedné z největších tragédií lidských dějin. Černobílá estetika, autentické herecké výkony a nesmírně citlivé zacházení s historickým tématem z tohoto snímku udělaly nadčasové dílo, které se studuje na filmových školách dodnes. Ve stejném roce Spielberg představil také Jurský park, film na opačném konci spektra, který ale stejně zásadně ovlivnil filmový průmysl – tentokrát po technické stránce. Digitální dinosauři, kteří se na plátně pohybovali s neuvěřitelnou věrohodností, otevřeli dveře éře počítačové grafiky, která filmové vyprávění proměnila k nepoznání.

Střed dekády patřil nezávislé kinematografii a autorům, kteří odmítali hrát podle zavedených pravidel. Quentin Tarantino se svým Pulp Fiction z roku 1994 naprosto rozbořil konvence lineárního vyprávění a ukázal, že film může být zároveň brutálně násilný, intelektuálně stimulující a nesmírně zábavný. Dialogy, které postavy vedou o zdánlivě banálních věcech uprostřed napjatých situací, se staly předlohou pro celou generaci filmařů, kteří se pokoušeli napodobit Tarantinův styl – většinou bez většího úspěchu. Pulp Fiction získalo Zlatou palmu v Cannes a dodnes figuruje na předních místech žebříčků nejlepších filmů všech dob.

Rok 1994 byl pro filmové nadšence vůbec mimořádně bohatý. Forrest Gump v režii Roberta Zemeckise přinesl jeden z nejemocionálnějších příběhů dekády, příběh prostého muže, který se nechtěně ocitl uprostřed klíčových momentů americké historie. Tom Hanks ve svém výkonu dosáhl absolutního vrcholu a jeho věta o bonboniérách se stala jednou z nejcitovanějších filmových hlášek vůbec. Ve stejném roce spatřil světlo světa také Vykoupení z věznice Shawshank, film, který v kinech příliš neuspěl, ale postupem času si vybudoval tak silnou kultovní základnu, že dnes pravidelně obsazuje první místo v žebříčku nejlépe hodnocených filmů na platformě IMDb.

Druhá polovina devadesátých let přinesla nástup nového žánru – filosoficky laděných sci-fi thrillerů, které se ptaly na podstatu reality a lidské existence. David Fincher natočil v roce 1995 temný neo-noir Sedm, film, který svou atmosférou a závěrečným šokem naprosto otřásl diváky po celém světě. O dva roky později přišel s Hrou, dalším psychologickým labyrintem, a v roce 1999 uzavřel dekádu Klubem rváčů, snímkem, který se stal manifestem generace hledající smysl v konzumní společnosti. Klub rváčů byl při svém uvedení přijat rozporuplně, ale čas ukázal, že jde o jedno z nejpronikavějších děl celé dekády.

Závěr devadesátých let pak patřil dvěma filmům, které se staly kulturními fenomény přesahujícími hranice kinematografie. Matrix sourozenců Wachowských z roku 1999 přinesl nejen revoluční vizuální efekty jako bullet time, ale také komplexní filosofické poselství o povaze reality, které inspirovalo nespočet akademických prací a diskusí. A James Cameron se svým Titanickem z roku 1997 dokázal, že velkolepá romantická tragédie dokáže oslovit publikum po celém světě a stát se nejúspěšnějším filmem své doby. Devadesátá léta prostě byla zlatou érou, kdy se hollywoodská kinematografie nacházela ve stavu tvůrčí svobody a technologické inovace, který se od té doby jen těžko opakoval.

Pulp Fiction změnil moderní kinematografii navždy

Když v roce 1994 Quentin Tarantino představil světu svůj druhý celovečerní film, málokdo tušil, že právě sleduje dílo, které navždy změní způsob, jakým přemýšlíme o filmovém vyprávění. Pulp Fiction nebyl jen dalším gangsterským filmem – byl to manifest nové generace filmařů, kteří odmítali hrát podle zavedených pravidel a chtěli vyprávět příběhy vlastním, nekompromisním způsobem. Tarantino vzal vše, co Hollywood považoval za nepřijatelné, a proměnil to v čisté umění.

Devadesátá léta byla pro kinematografii výjimečným obdobím. Po komerčně orientovaných osmdesátkách, plných akčních blockbusterů a povrchní zábavy, přišla nová vlna nezávislých filmařů, kteří chtěli říct něco skutečného. Pulp Fiction stál v čele této revoluce a jeho vliv se rozšířil daleko za hranice Hollywoodu. Film získal Zlatou palmu v Cannes a byl nominován na sedm Oscarů, čímž dokázal, že nezávislé kino dokáže konkurovat velkým studiím nejen umělecky, ale i komerčně.

Co dělá Pulp Fiction tak výjimečným dílem mezi nejlepšími filmy 90. let? Především je to nelineární struktura příběhu, která v době svého vzniku působila jako naprostá revoluce. Tarantino si půjčil techniku z literatury a přenesl ji na filmové plátno způsobem, který byl zároveň přístupný i intelektuálně stimulující. Tři zdánlivě oddělené příběhy se prolínají a doplňují, přičemž každý divák si může skládat celkový obraz sám. Tato technika inspirovala desítky filmařů po celém světě, kteří začali experimentovat s časovou osou svých příběhů.

Dialogy ve filmu jsou fenomenální záležitostí samy o sobě. Postavy mluví o hamburgerech, o masáži nohou, o tom, jak se říká čtvrtpoundu v různých zemích – a přitom tyto zdánlivě banální rozhovory budují napětí, charaktery i atmosféru způsobem, který byl do té doby v mainstreamovém kině prakticky neznámý. Tarantino ukázal, že to, co se říká mezi řádky, může být stejně důležité jako samotná akce. Každá věta nese váhu, každý detail má svůj smysl.

Obsazení filmu bylo mistrovským tahem. John Travolta, který byl v té době považován za hvězdu minulosti, zažil díky roli Vincenta Vegy naprostý comeback. Samuel L. Jackson jako Jules Winnfield předvedl výkon, který ho katapultoval mezi největší hvězdy Hollywoodu. Uma Thurman jako Mia Wallace se stala ikonou dekády. Bruce Willis v roli Butche Coolidge ukázal, že dokáže hrát mnohem víc než jen akční hrdiny. Tarantino měl dar vidět v hercích potenciál, který ostatní přehlíželi.

Mezi nejlepšími filmy 90. let Pulp Fiction zaujímá zcela specifické místo. Zatímco jiné filmy té doby reflektovaly společenské problémy přímočaře a didakticky, Tarantino zvolil cestu zdánlivé povrchnosti, za níž se skrývaly hluboké otázky o morálce, vykoupení a lidské přirozenosti. Film nikdy nekáže, nikdy nesoudí, ale přesto nutí diváka přemýšlet o tom, co je správné a co špatné, kdo je hrdina a kdo zločinec.

Vizuální stránka filmu je stejně inovativní jako jeho narativní struktura. Kameraman Andrzej Sekula vytvořil obrazy, které jsou zároveň stylizované i přirozené. Scény jako tanec Mii a Vincenta v restauraci Jack Rabbit Slim's se staly součástí kolektivní kulturní paměti. Zlatý kufřík, jehož obsah nikdy není odhalen, se stal jedním z nejslavnějších MacGuffinů v historii kinematografie a dodnes se o něm vedou debaty.

Hudební výběr Tarantina byl stejně revoluční jako vše ostatní. Místo tradičního filmového soundtracku složeného na míru zvolil eklektickou směs surf rocku, soulu a popu ze šedesátých a sedmdesátých let. Písně jako Misirlou od Dicka Dalea nebo Girl, You'll Be a Woman Soon od Urge Overkill se staly neoddělitelnou součástí filmových scén, které doprovázejí. Tarantino ukázal, že hudba může být rovnocenným partnerem obrazu, nikoliv pouze jeho doprovodem.

Vliv Pulp Fiction na kinematografii 90. let a následujících dekád je nepopiratelný. Filmy jako Snatch, Lock, Stock and Two Smoking Barrels, Boondock Saints nebo Go jsou přímými dětmi Tarantinova mistrovského díla. Nezávislé americké kino zažilo v druhé polovině devadesátých let skutečný boom, přičemž mnozí z těchto filmařů otevřeně přiznávali, že právě Pulp Fiction je přivedl k filmové kameře. Jedno jediné dílo dokázalo změnit celou kinematografickou krajinu a otevřít dveře generaci tvůrců, kteří by jinak možná nikdy nedostali šanci.

Třicet let po svém vzniku Pulp Fiction nestárne. Každá nová generace diváků ho objevuje znovu a nachází v něm nové vrstvy a nové významy. To je možná největší důkaz jeho výjimečnosti – schopnost mluvit ke každé době vlastním jazykem, aniž by ztratil cokoli ze své původní síly a energie.

Titanic překonal všechny tržby a rekordy

Když v prosinci roku 1997 vstoupil Titanic do kin, nikdo přesně netušil, co se chystá. Producenti byli nervózní, studio 20th Century Fox mělo obavy z astronomického rozpočtu, který překročil veškerá očekávání, a samotný James Cameron byl označován za šílence, který utopí celý Hollywood doslova i přeneseně. Jenže stalo se něco, co filmový průmysl nezažil ani předtím, ani potom – Titanic se stal absolutním fenoménem, který přepsal veškeré tabulky a záznamy o návštěvnosti kin po celém světě.

Film s rozpočtem přesahujícím 200 milionů dolarů byl v té době nejdražší produkcí v celé historii kinematografie. Skeptici předpovídali katastrofu, novináři psali sarkastické články o tom, jak Cameron potopí celé studio, a přesto se ukázalo, že realita byla přesně opačná. Titanic vydělal celosvětově přes 1,84 miliardy dolarů, což byl naprosto bezprecedentní výsledek, který neměl v devadesátých letech žádnou konkurenci. Byl to první film v historii, který překonal hranici jedné miliardy dolarů na celosvětových tržbách, a tuto metu překonal s přehledem.

V samotných Spojených státech byl film v kinech nepřetržitě po celé měsíce a diváci se k němu vraceli znovu a znovu. Nebylo výjimkou, že mladé dívky viděly film pětkrát, desetkrát nebo i vícekrát jen proto, aby mohly znovu prožít příběh Jacka a Rose. Leonardo DiCaprio se přes noc stal největší hvězdou světa a Kate Winslet prokázala herecký talent, který ji zařadil mezi nejrespektovanější herečky své generace. Chemie mezi oběma protagonisty byla natolik silná a přesvědčivá, že diváci zapomněli, že sledují film, a věřili každému okamžiku tohoto tragického milostného příběhu.

Titanic dominoval také na udílení cen. Na 70. ročníku udílení Oscarů v roce 1998 získal celkem 11 sošek, čímž vyrovnal rekord Bena Hura z roku 1959. Byl nominován ve čtrnácti kategoriích a odnesl si ceny za nejlepší film, nejlepší režii, nejlepší kameru, nejlepší střih, nejlepší výpravu, nejlepší kostýmy, nejlepší vizuální efekty a mnoho dalších. James Cameron při přebírání Oscara za nejlepší film pronesl svou slavnou větu, která se stala součástí popkulturního dědictví: „Jsem král světa! – repliku přímo z filmu, která dokonale vystihovala triumf celého projektu.

Z hudebního hlediska byl film rovněž mimořádný. Píseň My Heart Will Go On v podání Celine Dion se stala jednou z nejprodávanějších singlů devadesátých let a soundtrack z Titaniku se prodal v desítkách milionů kopií po celém světě. Hudba Jamese Hornera dokonale doplňovala vizuální epičnost snímku a vytvořila emocionální základ, který diváky doslova drtil.

Z technického hlediska byl Titanic revolucí. Cameron a jeho tým vyvinuli zcela nové technologie pro natáčení pod vodou, pro vytváření digitálních davových scén a pro kombinaci praktických efektů s počítačovou grafikou. Potopení lodi bylo zobrazeno s takovou přesností a detailností, jakou do té doby žádný film nedosáhl. Cameron dokonce podnikl skutečné výpravy na vrak Titaniku na dně Atlantického oceánu, aby zajistil maximální autentičnost zobrazení.

Titanic byl a zůstává jedním z nejdůležitějších filmů devadesátých let, ne jen proto, že vydělal nejvíce peněz, ale proto, že dokázal spojit masovou popularitu s uměleckou ambicí. V době, kdy se zdálo, že blockbustery jsou jen prázdnou podívanou plnou výbuchů a speciálních efektů, Cameron dokázal, že velkorozpočtový film může mít i duši, srdce a skutečné emocionální poselství. Titanic byl důkazem, že filmy devadesátých let dokázaly být zároveň komerčně úspěšné i umělecky hodnotné, a tato kombinace z něj udělala nesmrtelnou součást filmové historie.

Schindlerův seznam získal sedm Oscarů

Devadesátá léta přinesla kinematografii celou řadu nezapomenutelných snímků, které dodnes rezonují v srdcích diváků po celém světě. Bylo to desetiletí plné odvážných příběhů, výjimečných režisérů a hereckých výkonů, jež se zapsaly do dějin filmového umění nesmazatelným písmem. A přesto, když se řekne nejlepší film devadesátých let, mnohým z nás jako první vytane na mysli právě jeden jediný titul – Schindlerův seznam.

Steven Spielberg natočil tento monumentální snímek v roce 1993 a jeho uvedení do kin bylo událostí, která přesáhla hranice běžné filmové premiéry. Šlo o něco víc než jen o film. Byl to svědek, památník, umělecké dílo, které se odvážilo pohledět tváří v tvář jedné z největších tragédií lidských dějin – holocaustu. Spielberg, do té doby proslulý především jako tvůrce dobrodružných a zábavných blockbusterů, dokázal světu ukázat, že je schopen pracovat s látkou nesmírné vážnosti a citlivosti. Výsledkem byl film, který změnil způsob, jakým lidé přemýšlejí o kinematografii jako o médiu schopném nést historickou paměť.

Příběh Oskara Schindlera, sudetského Němce a příslušníka nacistické strany, který se postupně proměnil v zachránce více než tisíce židovských životů, byl převeden na plátno s takovou silou a přesvědčivostí, že diváci po celém světě opouštěli kinosály v naprostém tichu. Liam Neeson ve ztvárnění hlavní postavy podal jeden z nejkomplexnějších hereckých výkonů své kariéry, přičemž dokázal zachytit vnitřní proměnu člověka, který začínal jako oportunista a skončil jako hrdina. Ben Kingsley jako Itzhak Stern a Ralph Fiennes jako děsivý velitel Amon Göth doplnili herecký ansámbl způsobem, jenž dodnes vyvolává husí kůži.

Snímek byl natočen převážně černobíle, což byl záměr, který se zpočátku zdál riskantní, ale nakonec se ukázal jako naprosto geniální. Tato estetická volba dodala filmu dokumentární charakter a přiblížila jej dobovým fotografiím a filmovým záběrům z období druhé světové války. Jedinou výjimkou bylo slavné červené kabátečko malé dívky, které se stalo jedním z nejsilnějších symbolů celé světové kinematografie. Tento jediný záblesk barvy uprostřed šedivého světa války promlouval o nevinnosti, o oběti a o nepochopitelné krutosti, jíž byl svět tehdy svědkem.

Na předávání Oscarů v roce 1994 se Schindlerův seznam stal absolutním vítězem večera. Film získal celkem sedm Oscarů, včetně těch nejprestižnějších – za nejlepší film, nejlepšího režiséra, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší kameru, nejlepší střih, nejlepší hudbu a nejlepší výpravu. Pro Stevena Spielberga to byl historický okamžik, protože přes veškeré své předchozí úspěchy dosud Oscara za režii nezískal. Tato noc mu přinesla uznání, které přesahovalo pouhou filmovou cenu – bylo to potvrzení toho, že dokázal vytvořit dílo trvalé hodnoty.

Hudba Johna Williamse, věrného Spielbergova spolupracovníka, se stala nedílnou součástí emotivní síly celého snímku. Housle Itzhaka Perlmana, které nesou hlavní melodii soundtracku, jsou dodnes jednou z nejrozpoznatelnějších filmových témat vůbec. Williams za tuto práci obdržel svůj pátý Oscar a hudba k Schindlerovu seznamu je dodnes považována za jedno z jeho největších mistrovských děl.

Devadesátá léta nabídla kinematografii mnoho skvělých filmů – od Mlčení jehňátek přes Forrest Gumpa, Pulp Fiction, Titanic až po Americkou krásu. Každý z těchto snímků si zaslouží své místo v síni slávy. Ale Schindlerův seznam stojí v této galerii na zvláštním místě, protože nešlo pouze o filmový zážitek – šlo o morální výzvu, o připomínku toho, co se stane, když lidstvo selže ve své základní povinnosti chránit slabé a nevinné.

Film byl také impulsem pro vznik Nadace Shoah, organizace, která se věnuje dokumentování svědectví přeživších holocaustu. Spielberg věnoval veškeré své honoráře z tohoto projektu právě na tuto humanitární a vzdělávací činnost, čímž dal jasně najevo, že pro něj Schindlerův seznam nebyl jen filmovým projektem, ale osobním závazkem vůči historické paměti.

Více než třicet let po svém vzniku Schindlerův seznam stále promítají školy, univerzity a kulturní instituce po celém světě. Nové generace diváků se s tímto filmem setkávají poprvé a reagují na něj se stejnou silou emocí jako ti, kteří jej viděli v kinech v roce 1993. To je možná největší důkaz jeho nesmrtelnosti – schopnost překračovat čas a mluvit k lidem bez ohledu na to, kdy se narodili a kde žijí. V kontextu nejlepších filmů devadesátých let tak Schindlerův seznam zaujímá místo, které mu nemůže nikdo vzít.

Devadesátá léta byla zlatou érou kinematografie, kdy filmy jako Schindlerův seznam, Pulp Fiction nebo Forrest Gump dokázaly spojit uměleckou hodnotu s masovou oblíbeností. Bylo to desetiletí, kdy režiséři experimentovali s vyprávěním příběhů způsoby, které diváky naprosto pohltily a změnily jejich pohled na svět.

Radovan Šimánek

Matrix přinesl revoluční vizuální efekty do kin

Když bratři Wachowští (tehdy ještě prezentovaní jako bratři, dnes sestry) představili světu svůj sci-fi opus magnum v roce 1999, málokdo tušil, že se právě dívá na film, který navždy změní způsob, jakým Hollywood přemýšlí o vizuálních efektech. Matrix se stal jedním z nejdůležitějších filmů nejen devadesátých let, ale celé kinematografické historie. A přitom šlo o snímek, který vznikal v podmínkách relativní nejistoty, protože studia nebyla přesvědčena, zda diváci pochopí jeho komplexní filozofické poselství.

Příběh Nea, hackera žijícího v simulované realitě, zasáhl generaci na přelomu tisíciletí s nevídanou silou. Nebylo to jen kvůli myšlenkám vypůjčeným z Platónovy jeskyně nebo baudrillardovského konceptu simulaker a simulací. Bylo to především proto, že film přišel s něčím, co do té doby nikdo neviděl. Technika zvaná bullet time, při níž se zdá, jako by čas samotný zpomalil nebo úplně zastavil, zatímco kamera plynule obíhá kolem zamrzlé akce, způsobila doslova revoluci v kinematografii. Desítky kamer rozmístěných v přesně vypočítaných polohách snímaly scénu simultánně a výsledný obraz byl pak složen do jediného plynulého záběru, který diváky nechával s otevřenými ústy.

Devadesátá léta byla pro kinematografii mimořádně plodným obdobím. Vznikaly filmy jako Schindlerův seznam, Mlčení jehňátek, Pulp Fiction nebo Titanic, každý z nich byl svým způsobem přelomový. Ale Matrix dokázal něco, co ostatní velké filmy té doby nedokázaly — přinesl estetiku, která se okamžitě stala součástí populární kultury a která ovlivnila prakticky každý akční film, který přišel po něm. Zelená kaskáda kódu stékající po obrazovce, černé kožené kabáty, sluneční brýle bez obrouček a samozřejmě ona nezapomenutelná scéna s červenou a modrou pilulkou — to vše se stalo ikonickými symboly celé éry.

Technický tým pracující na Matrixu musel vyřešit problémy, které nikdo před nimi neřešil. Choreografie bojových scén pod vedením Yuen Woo-pinga, legendárního hongkongského mistra bojových umění, vyžadovala od herců měsíce intenzivního tréninku. Keanu Reeves, Carrie-Anne Moss a Laurence Fishburne trávili hodiny denně nácvikem pohybů, které pak na plátně vypadaly jako něco naprosto nadpřirozeného. Výsledek byl oslnivý — akční sekvence v Matrixu kombinovaly prvky kung-fu, wire-fu a digitálních efektů způsobem, který byl tehdy naprosto bezprecedentní.

Film také těžil z mimořádně propracovaného vizuálního designu. Produkční designér Owen Paterson vytvořil dva naprosto odlišné světy — sterilní, chladnou zelenavou realitu Matrixu a temnou, industriální skutečnost Zion. Každý detail kostýmů, architektury a osvětlení byl pečlivě promyšlen tak, aby divák na první pohled poznal, ve které rovině reality se právě nachází. Tento přístup k vizuálnímu vyprávění byl v té době skutečně výjimečný a dodnes slouží jako učebnicový příklad toho, jak může design pomoci nést narativní sdělení.

Nelze přitom zapomínat na hudební složku filmu. Skladatel Don Davis vytvořil orchestrální partituru, která dokonale doplňovala vizuální stránku, ale producenti také vsadili na tehdy moderní elektronickou hudbu a industrial rock. Jména jako Rob Zombie, Rage Against the Machine nebo Marilyn Manson na soundtracku nebyla náhodná — Matrix cílil na generaci, která vyrůstala na MTV a která hledala ve filmech něco víc než jen popcornovou zábavu.

Kritici i diváci reagovali na Matrix s nadšením, které bylo v té době skutečně vzácné. Film získal čtyři Oscary, všechny v technických kategoriích, a to bylo naprosto zasloužené. Ale jeho skutečný odkaz spočívá v tom, jak hluboce proměnil filmový průmysl. Po Matrixu se bullet time objevoval v reklamách, hudebních videích, televizních seriálech a desítkách dalších filmů. Někdy jako pocta, jindy jako přímé napodobení, ale vždy jako důkaz toho, jak silně tento snímek zasáhl kolektivní vizuální představivost.

Když dnes hovoříme o nejlepších filmech 90. let, Matrix vždy zaujímá přední místo na jakémkoli seriózním seznamu. A to nejen proto, že byl technicky revoluční, ale také proto, že dokázal spojit intelektuální ambice s masovou zábavou způsobem, který se v kinematografii daří jen velmi zřídka. Je to film, který se dá sledovat jako čistá akce, ale také jako filozofická meditace o povaze reality, svobodné vůli a lidské identitě. A právě tato vrstvovitost z něj dělá dílo, které nezestárlo ani po čtvrt století od svého uvedení.

Lví král ovládl animovanou tvorbu dekády

Devadesátá léta přinesla do světa animovaného filmu něco, co předtím nikdo nečekal. Disney se po letech průměrných výsledků vrátil na výsluní a s ním přišel film, který dodnes mnozí považují za absolutní vrchol celé dekády – Lví král z roku 1994. Není to jen animovaný film pro děti. Je to epické dílo, které zasáhlo generace diváků po celém světě a jehož vliv přetrvává dodnes.

Nejlepší filmy 90. let – srovnávací přehled

Název filmu	Rok vydání	Režisér	Žánr	Hodnocení IMDb	Tržby celosvětově (mil. USD)	Ocenění Oscar	Délka filmu (min)
Schindlerův seznam	1993	Steven Spielberg	Drama / Historie	9,0	322	7	195
Forrest Gump	1994	Robert Zemeckis	Drama / Komedie	8,8	678	6	142
Pulp Fiction	1994	Quentin Tarantino	Krimi / Thriller	8,9	214	1	154
Titanic	1997	James Cameron	Drama / Romance	7,9	2187	11	194
Matrix	1999	Lana a Lilly Wachowski	Sci-fi / Akce	8,7	467	4	136
Mlčení jehňátek	1991	Jonathan Demme	Thriller / Horor	8,6	273	5	118
Vykoupení z věznice Shawshank	1994	Frank Darabont	Drama	9,3	58	0	142
Lví král	1994	Roger Allers, Rob Minkoff	Animovaný / Rodinný	8,5	987	2	88
Fargo	1996	Joel a Ethan Coenovi	Krimi / Thriller	8,1	60	2	98
Americká krása	1999	Sam Mendes	Drama	8,3	356	5	122

Příběh mladého lva Simby, který musí čelit zradě, vině a nakonec i vlastnímu osudu, byl od prvního okamžiku něčím výjimečným. Scénáristé se nechali inspirovat Shakespearovým Hamletem, a přestože to zní jako odvážné srovnání, výsledek toto přirovnání plně ospravedlnil. Lví král nabídl hloubku, emocionální sílu a příběhovou komplexnost, která v animovaném žánru do té doby neměla obdoby. Smrt Mufasy patří dodnes mezi nejsilnější filmové okamžiky vůbec, a to bez ohledu na žánr nebo cílové publikum.

Z technického hlediska byl film průlomový. Animátoři studia Disney pracovali na detailech savany, pohybu zvířat a světelných efektech s nebývalou precizností. Scéna se stampédem pakoňů, která je ústředním bodem celého dramatu, byla vytvořena za pomoci počítačové animace a v době svého vzniku představovala absolutní špičku tehdejších technologických možností. Diváci v kinech seděli s otevřenými ústy a mnozí ani nevěděli, zda se dívají na ručně kreslenou animaci, nebo na něco zcela nového.

Hudba Hanse Zimmera a písně Eltona Johna s texty Tima Rice pak celý zážitek povýšily na nezapomenutelnou úroveň. Píseň „Circle of Life se stala hymnou celé generace, zatímco „Can You Feel the Love Tonight získala Oscara za nejlepší původní píseň. Celý soundtrack byl tak silný, že ho lidé poslouchali samostatně, bez obrazu, a přesto dokázal vyvolat slzy nebo úsměv.

Komerčně byl Lví král fenomén. Vydělal přes 968 milionů dolarů při prvním uvedení do kin, čímž se stal v té době nejvýdělečnějším animovaným filmem všech dob. Toto číslo bylo ohromující a ukázalo světu, že animovaný film není jen doplněk pro děti, ale plnohodnotná kinematografická forma schopná konkurovat těm nejambicióznějším živým projektům.

Devadesátá léta obecně nabídla mnoho skvělých filmů – od Schindlerova seznamu po Forrest Gumpa, od Mlčení jehňátek po Pulp Fiction. Přesto si Lví král v tomto výčtu drží zcela specifické místo. Zatímco ostatní filmy dekády oslovovaly především dospělé diváky, Lví král překonal věkové hranice a stal se filmem pro všechny. Rodiče brali do kin děti a sami plakali víc než ony.

Kritici tehdy psali o renesanci Disneyho studia, o návratu k velkým příběhům a odvážné animaci. A měli pravdu. Lví král byl součástí takzvané Disneyho renesance, která zahrnovala také Malou mořskou vílu, Krásku a zvíře nebo Aladina. Ale právě Lví král byl tím, co tuto éru definovalo nejsilněji a nejtrvalejším způsobem.

Dnes, s odstupem třiceti let, je zřejmé, že Lví král není jen nejlepším animovaným filmem devadesátých let. Je to jeden z největších filmů v historii kinematografie, dílo, které obstálo ve zkoušce časem a které nové generace diváků stále objevují s tímtéž úžasem, jaký cítili jejich rodiče v temných kinosálech roku 1994.

Forrest Gump dojal miliony diváků po světě

Málokterý film dokázal tak hluboce zasáhnout lidská srdce jako Forrest Gump, snímek, který vstoupil do kin v roce 1994 a okamžitě se zapsal do dějin světové kinematografie jako jeden z nejpozoruhodnějších filmů vůbec. Režisér Robert Zemeckis přinesl příběh, který v sobě spojoval humor, smutek, nostalgii a hlubokou lidskou touhu po lásce a přijetí způsobem, jakým to před ním nikdo nedokázal. Hlavní roli prostoduchého, ale laskavého Forresta ztvárnil Tom Hanks, jehož výkon byl natolik přesvědčivý a autentický, že si za něj právem odnesl Oscara za nejlepšího herce.

Příběh se odehrává na pozadí několika desetiletí americké historie, přičemž Forrest se náhodou ocitá u klíčových momentů, které formovaly Spojené státy ve druhé polovině dvacátého století. Od válečného konfliktu ve Vietnamu přes setkání s prezidenty až po vznik populárních kulturních fenoménů – Forrest Gump byl všude a přitom nikde, vždy na okraji velkých dějin, a přesto jejich součástí. Právě tato kombinace osobního příběhu s historickými událostmi dávala filmu jedinečný rozměr, který diváky fascinoval a dojímal zároveň.

Srdcem celého příběhu však nebyla americká historie ani slavné osobnosti, ale Forrestova láska k Jenny, ženě, která ho celý život provázela, i když ne vždy po jeho boku. Jejich vztah byl plný bolesti, nedorozumění a přesto nepopiratelné hloubky. Diváci po celém světě plakali v kinech, protože v tomto vztahu viděli něco universálně lidského – touhu milovat a být milován bez podmínek, bez ohledu na to, co nám osud připravuje.

Film byl technicky také průkopnický. Vizuální efekty, které umožnily Forrestovi konverzovat s historickými osobnostmi, byly na svou dobu naprosto revoluční a přinesly tvůrcům zasloužené uznání. Kombinace archivních záběrů s nově natočeným materiálem působila přesvědčivě a přirozeně, což bylo samo o sobě technickým zázrakem devadesátých let.

Filmová hudba Alana Silvestriho se stala nedílnou součástí celkového dojmu. Melodie, která doprovázela scény s létajícím peříčkem, se zapsala do kolektivní paměti generací a dodnes evokuje ten specifický pocit melancholie smíšené s nadějí, který je pro Forrest Gumpa tak charakteristický. Soundtrack samotný byl sbírkou hitů z různých desetiletí, která vyprávěla příběh americké populární kultury stejně výmluvně jako samotný scénář.

Forrest Gump získal celkem šest Oscarů, včetně těch nejprestižnějších za nejlepší film a nejlepší režii. Toto ocenění bylo potvrzením toho, co miliony diváků po celém světě již věděly – že jde o výjimečné dílo, které přesahuje hranice žánrů i kultur. Ať už jste film viděli v americkém kině, v pražském biografu nebo doma na videokazetě, účinek byl vždy stejný: hluboký, osobní a nezapomenutelný.

V kontextu nejlepších filmů 90. let zaujímá Forrest Gump zcela zvláštní místo. Zatímco jiné filmy té doby ohromovaly akcí, speciálními efekty nebo šokujícími zvraty, tento příběh prostého muže z Alabamy uchvátil svou jednoduchostí a upřímností. Připomněl nám, že největší filmy nejsou nutně ty nejsložitější, ale ty, které nás dokážou přimět zamyslet se nad vlastním životem a nad tím, co je v něm skutečně důležité.

Slavná věta o krabici čokolád se stala jedním z nejcitovanějších filmových výroků všech dob, a to ne náhodou. Obsahuje v sobě celou filozofii filmu – přijetí nejistoty, otevřenost vůči životu a schopnost nacházet radost i v nepředvídatelném. Tato moudrost, podaná ústy zdánlivě jednoduchého člověka, zasáhla diváky hluboko, protože v ní poznávali pravdu, kterou sami cítili, ale nedokázali pojmenovat.

Forrest Gump je filmem, který se nedá jednoduše zařadit do škatulky. Není to čistá komedie ani čisté drama, není to historický film ani romantická pohádka. Je to mozaika lidské zkušenosti, sestavená s láskou a péčí, která přesahuje čas i prostor. A právě proto dojal miliony diváků po celém světě a zůstává jedním z nejmilejších filmů v srdcích lidí, kteří ho viděli, bez ohledu na to, kdy a kde to bylo.

Temný rytíř má kořeny v devadesátých letech

Málokdo si při sledování Temného rytíře uvědomí, jak hluboko sahají kořeny tohoto filmového mistrovského díla. Christopher Nolan, režisér, který tento snímek přivedl na svět v roce 2008, byl formován právě tím desetiletím, které mnozí považují za zlatý věk kinematografie – devadesátými lety. A právě tehdy vznikaly filmy, které mu daly nástroje, jazyk a odvahu natočit něco tak ambiciózního, jako je příběh Batmana a Jokera.

Devadesátá léta byla pro filmový průmysl naprosto výjimečnou dobou. Filmy jako Heat Michaela Manna z roku 1995 nastavily laťku pro žánr kriminálního thrilleru tak vysoko, že ji dodnes málokdo překonal. Mann ukázal, že lze natočit film, kde jsou zločinci stejně fascinující jako hrdinové, kde morální hranice nejsou černobílé a kde každá postava nese svůj vlastní tíživý osud. Nolan tuto lekci přijal za svou a v Temném rytíři ji dovedl k dokonalosti. Joker v podání Heatha Ledgera není prostý padouch – je to postava s vlastní filozofií, s vlastní logikou, která v mnohém připomíná právě ty komplexní antagonisty, které devadesátá léta přinesla.

Nelze přitom zapomenout na Mlčení jehňátek z roku 1991, které zcela změnilo způsob, jakým filmový průmysl nahlíží na zobrazení zla. Hannibal Lecter se stal ikonou, protože byl inteligentní, kultivovaný a přitom děsivý. Joker v Temném rytíři nese podobnou DNA – je to postava, která vás přitahuje a zároveň odpuzuje, která říká věci, jež dávají smysl, a přesto vede k destrukci. Tato tradice komplexního filmového zla má přímou linii z nejlepších filmů devadesátých let až k Nolanově vizi Gothamu.

Devadesátá léta přinesla také obrovský posun v tom, jak filmaři přistupují k vyprávění příběhů. Quentin Tarantino se svým Pulp Fiction z roku 1994 rozbil lineární narativ na kousky a ukázal, že divák je schopen zpracovat mnohem složitější struktury, než se doposud předpokládalo. Nolan tuto nelineárnost a komplexnost vyprávění přijal jako svůj vlastní rukopis, a i když Temný rytíř není tak fragmentovaný jako jeho Memento, nese v sobě tu samou touhu po vrstvení příběhu, po odhalování motivací postupně, po tom, aby divák přemýšlel ještě dlouho po skončení projekce.

Mezi nejlepší filmy devadesátých let patří bezesporu také Seven Davida Finchera z roku 1995. Tento temný, dusivý thriller zasazený do pošmourného, věčně deštivého města, kde zlo triumfuje a spravedlnost je jen iluzí, je přímým předchůdcem atmosféry Gothamu. Fincher ukázal, že superhrdina nemusí vyhrát, že svět může být zkaženější, než jsme ochotni připustit, a že nejsilnější filmy jsou ty, které nás nenechají odejít s pocitem pohodlného rozuzlení. Nolan tuto lekci přijal a v Temném rytíři ji aplikoval s plnou silou – Batman sice přežije, ale za jakou cenu?

Nelze přehlédnout ani vliv Davida Finchera a jeho způsobu práce s vizuální estetikou. Devadesátá léta přinesla do kinematografie nový druh vizuálního jazyka, kde temnota není jen metafora, ale fyzická realita obrazu. Temný rytíř tuto estetiku přebírá a povyšuje ji na úroveň, kde se každý záběr Gothamu cítí jako skutečné město, ne jako kulisa pro komiksový příběh.

Důležité je také zmínit vliv psychologických thrillerů devadesátých let, které zkoumaly duševní nemoc a morální rozklad s nebývalou hloubkou. Filmy jako Přelet nad kukaččím hnízdem sice pocházejí z dřívějšího období, ale jejich dědictví bylo v devadesátých letech znovu oživeno a rozvinuto. Joker jako postava je přímým produktem tohoto filmového myšlení – není to jen zločinec, je to zrcadlo společnosti, je to otázka, kterou si Gotham, a potažmo celý svět, musí položit sám sobě.

Temný rytíř by bez devadesátých let prostě neexistoval v té podobě, v jaké ho známe. Je to film, který stojí na ramenou obrů – na Mannovi, Fincherovi, Tarantinovi a mnoha dalších tvůrcích, kteří v průběhu tohoto výjimečného desetiletí ukázali, že kino může být víc než zábava. Může být výzvou, může být filozofií, může být temným zrcadlem, do kterého se díváme a nemusíme se vždy líbit to, co v něm vidíme. A právě to Nolan pochopil a přetavil v jeden z nejlepších filmů, jaké kdy byly natočeny.

Nezávislá filmová scéna zažívala obrovský rozkvět

Devadesátá léta přinesla do světa kinematografie něco, co mnozí filmový fanoušci dodnes považují za zlatý věk nezávislého filmu. Zatímco hollywoodská studia chrlila velkorozpočtové blockbustery plné speciálních efektů, na druhé straně barikády se rodila generace filmařů, kteří točili svá díla s minimálními prostředky, ale s maximální vášní a autenticitou. Nezávislá filmová scéna devadesátých let zažívala skutečný rozkvět, který změnil způsob, jakým přemýšlíme o filmovém umění dodnes.

Klíčovým momentem tohoto hnutí bylo bezpochyby uvedení festivalu Sundance, který se stal inkubátorem pro talenty, jež by jinak nikdy nedostaly šanci promluvit. Právě tam se poprvé ukázal svěží vítr, který přinášeli filmaři jako Quentin Tarantino, Richard Linklater nebo Kevin Smith. Jejich přístup k vyprávění příběhů byl radikálně odlišný od toho, co nabízela mainstreamová produkce. Dialogy byly ostré, postavy komplexní a příběhy se nebály zacházet do temných nebo nepohodlných míst.

Tarantinovo Pulp Fiction z roku 1994 se stalo symbolem celé éry. Film, který byl natočen za relativně skromný rozpočet, dokázal rozvrátit tradiční narativní strukturu a zároveň nabídnout divákovi nezapomenutelné postavy, brilantní dialogy a estetiku, která dodnes ovlivňuje generace filmařů. Pulp Fiction není jen film, je to kulturní fenomén, který definoval, co nezávislá kinematografie může dokázat. Cannes mu udělilo Zlatou palmu a svět filmů už nebyl nikdy stejný.

Linklaterův přístup byl zcela jiný, ale neméně revoluční. Slacker a poté Dazed and Confused ukázaly, že film nemusí mít klasický příběh s jasným začátkem a koncem, aby byl fascinující. Stačí zachytit atmosféru, náladu doby a autentické lidské momenty. Právě tato schopnost zachytit pravdu každodenního života bez přikrášlování byla to, co odlišovalo nejlepší filmy 90. let od průměrné produkce.

Kevin Smith přišel s Clerks, natočeným za legendárních 27 tisíc dolarů, a dokázal, že pro dobrý film nepotřebujete ani velký rozpočet, ani hvězdné obsazení. Stačí mít co říct a říct to upřímně. Smithův film byl natočen v černobílé technice, odehrával se převážně v jednom obchodě a přesto dokázal diváky strhnout svou energií a humorem.

Nezávislá scéna devadesátých let nebyla jen americkou záležitostí. V Evropě se podobná vlna projevovala v dánském hnutí Dogma 95, které iniciovali Lars von Trier a Thomas Vinterberg. Jejich manifest požadoval návrat k základům filmování, odmítnutí umělého osvětlení, studiových dekorací a manipulativní hudby. Vinterbergův film Festen a von Trierův Idioti ukázaly, že omezení mohou být paradoxně zdrojem tvůrčí svobody.

V Asii zažívala nezávislá kinematografie podobně bouřlivý rozvoj. Íránský film se dostal do světového povědomí díky tvůrcům jako Abbas Kiarostami, jehož minimalismus a poetický přístup k realitě uchvátil kritiky i diváky po celém světě. Chuť třešní z roku 1997 získala Zlatou palmu a otevřela dveře íránskému filmu na mezinárodní scéně.

Devadesátá léta tak byla dekádou, kdy se nezávislý film stal skutečnou alternativou k hollywoodskému mainstreamu, nikoliv jen okrajovým jevem pro hrstku nadšenců. Festivaly jako Sundance, Cannes nebo Berlín se staly místy, kde se rodily nové hvězdy a nové myšlenky. Diváci začali vyhledávat filmy, které jim nabízely více než jen povrchní zábavu, a nezávislá scéna jim to dokázala poskytnout v míře, která překvapila i ty největší skeptiky.

Evropská kinematografie přinášela silné autorské filmy

Devadesátá léta byla pro evropskou kinematografii obdobím mimořádné tvůrčí svobody a odvahy. Zatímco Hollywood stále více směřoval k velkorozpočtovým blockbusterům a komerčním franšízám, evropští filmaři se vydávali zcela opačnou cestou – hledali příběhy v každodennosti, v tichu mezilidských vztahů, v politických ranách, které ještě zdaleka nezahojily. Výsledkem bylo desetiletí plné filmů, které dodnes patří mezi nejlepší filmy 90. let vůbec, a to nejen v rámci starého kontinentu, ale v celosvětovém měřítku.

Francouzská nová vlna sice formálně patřila jiné epoše, ale její duch se v devadesátých letech znovu probouzel v nové generaci tvůrců. Krzysztof Kieślowski dokončil svou slavnou trilogii Tři barvy – Modrá, Bílá a Červená – a nabídl světu filmy, které pracovaly s emocemi tak jemně a přitom tak intenzivně, že diváci po celém světě zůstávali v kinech dlouho po závěrečných titulcích. Červená z roku 1994 bývá dodnes označována za jeden z nejdokonalejších filmů v dějinách kinematografie, a to právem. Kieślowski dokázal v jednoduchém příběhu o náhodném setkání starého soudce a mladé modelky zachytit celou složitost lidského osudu.

Italský film přinášel v tomto období rovněž nezapomenutelné okamžiky. Roberto Benigni natočil v roce 1997 snímek Život je krásný, který se stal fenoménem překračujícím hranice žánrů i národností. Film spojoval tragikomedii s holokaustem způsobem, který mnozí kritici zpočátku považovali za nemožný nebo dokonce nevhodný, ale výsledek byl naprosto strhující. Tři Oscary včetně toho pro nejlepší zahraniční film potvrdily, že evropská kinematografie uměla promlouvat k celému světu bez ohledu na jazyk nebo kulturní zázemí diváka.

Skandinávie se v devadesátých letech stala jedním z nejzajímavějších filmových území Evropy. Dánský manifest Dogma 95, který v roce 1995 společně podepsali Lars von Trier a Thomas Vinterberg, otřásl základy filmové řeči. Vinterbergův film Slavnost z roku 1998 byl natočen s ruční kamerou, bez umělého osvětlení a bez hudby, a přesto – nebo právě proto – zasáhl diváky s brutální silou. Příběh o rodinném tajemství odhaleném při narozeninové oslavě byl tak autentický, tak bolestivě pravdivý, že se stal jedním z nejdiskutovanějších filmů celé dekády.

Lars von Trier sám pak v roce 1996 natočil Prolomit vlny, snímek, který rozdělil publikum i kritiku, ale nikdo nemohl popřít jeho emocionální sílu a odvahu. Emily Watson ve své první filmové roli podala výkon, který se zapsal do paměti kinematografie natrvalo.

Španělská kinematografie zažívala v devadesátých letech svůj zlatý věk díky především Pedru Almodóvarovi. Jeho filmy jako Vše o mé matce z roku 1999 spojovaly melodrama s feministickými tématy, s otázkami identity a ztráty způsobem, který byl ryze španělský a zároveň univerzálně srozumitelný. Almodóvar dokázal natočit film, který plakal i smál se zároveň, a přitom nikdy nesklouzl do sentimentality nebo laciné manipulace s divákem.

Britský film přinášel v tomto období jiný druh energie. Mike Leigh se svými improvizovanými dramaty o životě britské dělnické třídy, jako byl například Nahý z roku 1993, ukazoval tvář Anglie, kterou mainstreemové kino raději přehlíželo. David Thewlis ve své roli Johnnyho vytvořil jednu z nejkomplexnějších postav celé dekády – člověka zároveň odpudivého i fascinujícího, intelektuálně brilantního i morálně ztraceného.

Německá kinematografie se vyrovnávala s dědictvím rozdělené země a znovusjednocení. Filmy jako Lola běží o život Toma Tykwera z roku 1998 přinášely novou estetiku, novou energii, nový způsob vyprávění, který byl zakořeněn v německé realitě, ale zároveň mluvil jazykem globální popkultury. Tento film se stal symbolem nové německé sebedůvěry v kinematografii.

Evropská kinematografie devadesátých let tedy nebyla jednohlasá ani jednotná. Byla to mozaika různých přístupů, různých estetik, různých politických a osobních témat, které spojovala jediná věc – odvaha říct něco skutečného. Autoři jako Kieślowski, Almodóvar, von Trier nebo Leigh nenatáčeli filmy pro trh, ale pro diváka, který chce být zasažen, rozhýbán, donucen přemýšlet. A právě proto jejich díla přetrvávají a jsou stále znovu objevována jako nejlepší filmy 90. let, která kinematografie kdy přinesla.

Horory a thrillery dominovaly populární kultuře

Devadesátá léta byla v mnoha ohledech zlatou érou pro horory a thrillery, žánry, které tehdy doslova ovládly populární kulturu a přinesly divákům po celém světě nezapomenutelné zážitky. Bylo to desetiletí, kdy se filmaři nebáli experimentovat, kdy se hranice mezi psychologickým napětím a čistou hrůzou stíraly a kdy vznikla díla, která dodnes patří mezi nejlepší filmy 90. let vůbec. Kinematografie se tehdy ocitla na křižovatce, kde se tradiční žánrové konvence setkávaly s novými technologiemi a odvážnými narativními přístupy.

Jedním z nejvýznamnějších momentů celé dekády bylo bezesporu uvedení snímku Mlčení jehňátek v roce 1991, přestože šlo o projekt, který byl dokončen ještě na přelomu předchozího desetiletí. Tento film Jonathana Demmeho s Jodie Fosterovou a Anthonym Hopkinsem v rolích Clarice Starlingové a Hannibala Lectera naprosto změnil způsob, jakým se díváme na psychologické thrillery. Hopkins ve své roli ztělesnil takovou míru rafinované hrůzy, že jeho Hannibal Lecter se stal jedním z nejděsivějších filmových padouchů všech dob. Film získal pět Oscarů v hlavních kategoriích, což bylo v případě thrilleru naprosto výjimečné, a otevřel dveře celé vlně sofistikovanějších hororových a thrillerových projektů.

Rok 1992 přinesl Candymana, snímek Bernarda Rose, který pracoval s hlubšími společenskými tématy a přitom zůstával skutečně děsivý. Příběh o nadpřirozeném zabijákovi z chicagského sídliště byl mnohem více než jen klasický slasher — byl to komentář k rasové nerovnosti a marginalizaci, zabalený do fascinující hororové obálky. Právě tato schopnost říkat důležité věci prostřednictvím žánrového filmu byla pro devadesátá léta typická.

Nesmíme zapomenout na rok 1994, který byl pro thrillery naprosto výjimečný. Sedm Davida Finchera z roku 1995 přineslo do kin jeden z nejtemněji laděných detektivních příběhů, jaké kdy Hollywood vyprodukoval. Brad Pitt a Morgan Freeman jako dvojice detektivů sledujících sériového vraha inspirovaného sedmi smrtelnými hříchy — to byl recept na film, který diváky doslova paralyzoval napětím. Závěrečná scéna s krabicí patří mezi nejslavnější a nejšokující momenty celé filmové historie, a to bez nadsázky. Fincher ukázal, že Hollywood umí vyprávět příběhy bez kompromisů, bez happy endu, bez útěchy.

Stejný rok přinesl také Podezřelé Bryana Singera, film, který se stal synonymem pro dokonalý twist a nepředvídatelné vyprávění. Kevin Spacey v roli Verbala Kinta odvedl výkon, který mu vynesl Oscara, a celý film fungoval jako mistrovská lekce z toho, jak správně budovat napětí a udržet diváka v naprostém nevědění až do posledních sekund. Právě takové filmy definovaly devadesátá léta jako dekádu, kdy thriller dosáhl svého absolutního vrcholu.

Paralelně s tím se rozvíjel i čistý horor. Křik Wese Cravena z roku 1996 byl revoluční v tom, jak vědomě pracoval s žánrovými klišé a přitom je dokázal obrátit naruby. Scream — jak zní originální název — byl zároveň metafilmem i skutečným hororem, komentářem k žánru i jeho dokonalým příkladem. Neve Campbellová jako Sidney Prescottová se stala ikonickou hrdinou, která přežívala ne díky pasivitě, ale díky vlastní síle a inteligenci. Craven tímto filmem zachránil celý žánr, který v té době začínal stagnovat, a nastartoval vlnu sebevědomých, ironických hororů, jež dominovaly druhé polovině dekády.

Konec devadesátých let pak přinesl možná největší hororový fenomén celé éry — Blair Witch Project z roku 1999. Tento nízkorozpočtový film natočený ve stylu nalezených záběrů změnil pravidla hry a ukázal, že strach nemusí být vidět, aby byl skutečný. Marketingová kampaň, která záměrně stírala hranici mezi fikcí a realitou, byla stejně geniální jako samotný film. Blair Witch Project vydělal astronomické částky při minimálních nákladech a inspiroval celou generaci filmařů. Byl to dokonalý závěr dekády, která hororu a thrilleru vrátila respekt, kreativitu a schopnost skutečně vyděsit.

Filmy devadesátých let ovlivňují tvůrce dodnes

Devadesátá léta byla pro filmový průmysl naprosto výjimečným obdobím, které zásadně přetvořilo způsob, jakým dnes přemýšlíme o kinematografii. Filmy vzniklé v této dekádě zanechaly tak hlubokou stopu, že jejich vliv je patrný prakticky v každém větším projektu, který v posledních letech spatřil světlo světa. Není to náhoda ani sentimentální nostalgická vlna – jde o skutečný a měřitelný dopad na estetiku, vyprávěcí techniky i tematické volby současných tvůrců.

Vezměme si například Quentina Tarantina a jeho Pulp Fiction z roku 1994. Tento film zcela rozbil konvenční lineární vyprávění a ukázal, že příběh nemusí být podáván chronologicky, aby byl pro diváka srozumitelný a strhující. Dnes se s nelineárním vyprávěním setkáváme naprosto běžně – v seriálech, v blockbusterech i v autorských filmech po celém světě. Tarantinův rukopis, jeho specifický způsob práce s dialogy a schopnost mísit humor s násilím, inspiroval celou generaci filmařů, kteří se jeho stylem nechali ovlivnit, aniž by ho přímo kopírovali.

Podobně silný odkaz zanechal David Fincher svým Sedmem z roku 1995. Temná atmosféra, pečlivě budovaná psychologická tenze a vizuální styl, který pracoval se stínem a špínou jako s plnohodnotnými herci, předznamenal celou vlnu neo-noir thrillerů, jež se táhne až do současnosti. Fincher pak o rok později přišel s Klubem rváčů, filmem, který byl při svém uvedení nepochopen, ale postupem času se stal jedním z nejcitovanějších děl celé dekády. Jeho kritika konzumerismu a maskulinní identity rezonuje dnes možná ještě silněji než v době svého vzniku.

Nesmíme zapomenout ani na Stevena Spielberga, jehož Schindlerův seznam z roku 1993 ukázal, že komerčně úspěšný režisér dokáže natočit film naprosto odlišný od svých předchozích prací, film, který je zároveň umělecky odvážný a společensky závažný. Spielbergův přístup k historickému materiálu ovlivnil celou generaci tvůrců, kteří se nebojí sahat po těžkých tématech a zpracovávat je s maximální pečlivostí a respektem.

Devadesátá léta přinesla také rozkvět nezávislé kinematografie. Sundance Film Festival se stal v této době skutečnou líhní talentů a filmy jako Clerks Kevina Smithe nebo Before Sunrise Richarda Linklatera dokázaly, že velký příběh nevyžaduje velký rozpočet. Tento přístup dnes přežívá v platformách jako Netflix nebo A24, které pravidelně uvádějí filmy s minimálními prostředky, ale maximálním emocionálním dopadem.

Animovaný film zažil v devadesátých letech svou renesanci díky studiím Disney a Pixar. Lví král, Aladdin, Kráska a zvíře nebo první Příběh hraček – to jsou díla, která definovala celé dětství generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků a která dodnes slouží jako referenční bod pro animátory po celém světě. Pixar přitom ukázal, že animovaný film může být stejně emocionálně komplexní jako jakýkoliv jiný žánr, a tato myšlenka dnes prostupuje celým odvětvím.

Vědeckofantastická kinematografie prošla v devadesátých letech zásadní proměnou. Matrix sourozenců Wachowských z roku 1999 byl v tomto ohledu přelomovým dílem – spojil filozofické otázky o povaze reality s vizuálně oslnivou akcí a vytvořil zcela nový filmový jazyk. Bullet time, specifická technika zpomalení pohybu, se stala okamžitě ikonickou a napodobovanou, ale skutečný odkaz Matrixu spočívá v jeho schopnosti klást velké otázky prostřednictvím populárního žánru. Tento přístup dnes vidíme v dílech jako Inception nebo Interstellar Christophera Nolana.

Horor devadesátých let pak přinesl Vřískot Wese Cravena, který s ironickým nadhledem dekonstruoval vlastní žánr a otevřel cestu metahororu, jenž dnes zažívá skutečnou renesanci. Filmy jako Scream nebo Blair Witch Project ukázaly, že diváci jsou dostatečně sofistikovaní na to, aby ocenili hru s žánrovými konvencemi, a tato sofistikovanost se od té doby jen prohlubuje.

Je tedy naprosto zřejmé, že filmy devadesátých let nejsou pouhými nostalgickými artefakty, ale živými zdroji inspirace, které formují současnou kinematografii na každém kroku. Tvůrci, kteří v této dekádě vyrůstali jako diváci, dnes sedí za kamerou a vědomě i nevědomě přenášejí estetiku, témata a přístupy svých oblíbených filmů do vlastní tvorby. A tak devadesátá léta žijí dál – v každém nelineárním příběhu, v každé temné vizuální kompozici, v každém animovaném filmu, který se nebojí dospělých emocí, a v každém hororu, který se usmívá sám na sebe.